Rok České literatury

Abych splatil dluh české literatuře, kterou jsem ve studijních letech dost zanedbával, rozhodl jsem se v roce 2014 číst pouze české autory. Do pár knížek jsem se možná trochu nutil, ale jinak musím řict, že rozhodně je z čeho vybírat (a to jsem nakousnul jen zlomek, ne-li zlomeček, z celkového fondu české literatury). A abych to tak nějak zakončil, zde je moje osobní ohodnocení přečtených knih.

Jaroslav Hašek - Švejk (beru všechny 4 díly jako jedno ucelené dílo)
Pro mě obrovské překvapení. Nevím už, co přesně jsem  čekal, ale rozhodně ne to, že se mi tato kniha bude tak líbit. Ne každému to asi sedne, ale mě to sedlo teda náramně! Komické scénky byly super, ale osobně se mi nejvíc líbila ta pohoda - byť byla válka a kniha se jejím hrůzám nijak zvlášť nevyhýbala - která sálala ze Švejka a později z celé party ve vagónovém kupé. Historky Švejka a dobrovolníka Marka jsem si postupně, stejně jako nadporučík Lukáš, zamilovával. Škoda přeškoda brzkého odchodu pana Haška z tohoto světa, 4. díl měl našlápnuto jěště ke grotesknějším charakterovým kolizím. 

Jinak musím říct, že moc nechápu vžitý výraz:"typické české Švejkování". Předpokládám, že se tím označuje doslovné plnění příkazů, nicméně má to takový negativní podtext jisté vyčůranosti(možná je to jen můj dojem). Ale Švejk - jestli tu blbost opravdu jen předstíral - si tímhle přístupem spíše škodil a nejednou ho to málem přivedlo do hrobu. Druhá varianta je, že to byl prostě jen hloupý blázen. Každopádně byl vymyšlen skvěle!

Jaroslav Foglar - Záhada hlavolamu atd.
Kdo by neznal Foglarovky!? Já ne. A tak jsem se rozhodl dohonit rest, cirka 20 let po tom, kdy jsem tyhle knihy opravdu měl číst, a přečetl jsem všechny tři díly Stínadelských dobrodružství. Ano je to pro mládež (asi ne pro tu dnešní), je to často naivní, dětské a správňácké, ale je to taky napínavé a čtivé. Stínadla, Ježek v kleci, Vonti, Široko,... má to rozhodně své kouzlo. 

Miloslav Švandrlík - Černí Baroni
Tak tohle pro mě bylo největší zklamání. Nečekal jsem nic extra duchaplného a hlubokomyslného, nicméně ani jako lehká vtipná četba to u mě neobstálo. Film jsem viděl před nějakou dobou a líbil se mi, tak jsem očekával, že kniha bude minimálně tak dobrá jako film. Nicméně postupně jsem se zamrzlým úsměvem zjišťoval, že oblíbené scénky z filmu jsou v knize popsány jinak, tak nějak suše a nevtipně (prý existují 2 verze knihy, tak jsem asi četl tu horší verzi?). Svobodník Halík prostě jen zmizel, místo Mazurka zbraň ztratil ten trapnej ožrala, historka s husitskou malbou tam nebyla, generálova inspekce byla jakási jalová. Ve filmu si člověk některé postavy i oblíbil (pravděpodobně díky kvalitním hereckým výkonům), v knize jsem si neoblíbil nikoho a nejméně snad Kefalína. Nebylo tam žádné napětí, pořád někde v hospodě, všechny průsery jim prošly, i obávaný Terazky byl jak hodný strýček. S příchodem Mazurka na scénu jsem se párkrát zasmál, ale jinak teda dost bída. Četl jsem to nedlouho po Švejkovi a úplně jsem cítil ten rozdíl v kvalitě textu. Ale možná jsou zase jiní, kteří to vidí naprosto opačně. No prostě pro mě nic moc. Nevadí, popojedem. 

Karel Čapek - Válka s mloky, RUR, Továrna na Absolutno
Tak a jsme u Čapka. Nejdříve se zmíním o jeho standardní tvorbě (nebo jak to nazvat) - taková klasická Čapkova šablona: katastrofický scénář, pýcha pokroku a její pád v podobě zániku lidstva, příliš pozdní zpytování svědomí. No rozhodně žádné happy endy. Knihy jsou napsány dobře, obsahují spoustu zajímavých myšlenek, ale když to přeženu, je to vše trochu na jedno brdo. (Bílou Nemoc jsem neměl k dispozici, kdysi dávno jsem viděl zfilmovanou verzi a předpokládám, že to má podobnou standardní Čapkovu šablonu). 

Karel Čapek - Matka
Taky dost podobné předešlé šabloně (pýcha pokroku je zde nahrazena mužskou ješitností). Nicméně poslední věta toto dílo odlišuje od těch ostatních. Nevím jestli Čapkovi někdo zaplatil a nebo opravdu zatvrzelý odpůrce války změnil názor, ale poslední věta z tohohle díla dělá propagandu na vojenské nábory. Nemůžu si pomoct, absurditu války mám silně zakořeněnu v mé povaze a jákákoliv srdceryvná gesta obhajující válku mi prostě smrdí. Třeba bych sám šel do války, kdyby to bylo třeba, ale spíše než boj za svobodu bych to bral jak nevyhnutelnost skutečnosti, že se lidstvo ocitlo v bodě svého úpadku, kdy je nutné se pozabíjet a vše zničit, aby se nové generace mohly odrazit od hnusu dna ke světlejším zítřkům. Kdyby na to přišlo, nemohl bych se bránit, armáda by mi vrazila do ruky pušku a musel bych jít bojovat. Nicméně nikdo mi nemůže vzít právo považovat válku za největší debilitu v historii lidstva. Matka na mě tudíž působí jako laciná proválečná agitka. 

Karel Čapek - Krakatit
Krakatit jsem četl jako poslední. Čekal jsem opět onu standardní Čapkovu šablonu: vědec objeví hrůzostrašnou třaskavinu, zalekne se jejích účinků, snaží se ji zničit, dříve ji však získá armáda do svých rukou atd. až nakonec vše skončí velkým výbuchem a zánikem lidstva. Něco v tom smyslu tam v té knize bylo, ale fakt jsem nečekal, že se v ní dočtu o marné snaze najít krásnou neznámou, o klidném vesnickém zpříznění v úvodu a o divoké palácové romanci s princeznou na konci knihy?! Všechno tohle doplněno delirickýmy stavy a výbuchy hněvu (častějšími než výbuchy třaskavin) vynálezce Prokopa. Prostě dost slušná ujetina. Ale líbilo se mi to! Možná proto, že to bylo tak psychadelické, možná proto, že mě tím Čapek opravdu překvapil. (Říkal jsem si, jestli Čapek už sám nebyl otrávený z té své šablony, ale Krakatit napsal dříve než jiná díla, takže tím to asi nebude)

Zdeněk Jirotka - Saturnin
Super čtení, vtipný příběh, karikaturistické postavy, které se na trvalo usídlily v České kultuře (tedy hlavně teta Kateřina). Nemám co extra vytknout, ale ani co extra vyzdvihnout. 

Božena Němcová - Babička
Kniha, které jsem se vždy bál. Myslel jsem si, jak hrozně nudné čtení to musí být. Pro mě osobně asi nejvýraznější symbol mého středoškolského odporu vůči povinné četbě. Ale tentokrát jsem do toho šel. Je to přeci jen klasika české literatury, musím přece vědět, co na tom lidi vidí. Párkrát jsem se do toho sice trošku nutil, ale nakonec jsem to dočetl a nebylo to tak zlé. Následující myšlenku jsem už dřív někde četl, není moje, jen bych ji podtrhnul. Důvod proč je tato kniha označována za klasiku je hlavně její vykreslení života na venkově za Rakouska Uherska. Rozhodně žádné terno pro puberťáky. Ale později to člověk dokáže ocenit. Jak se žilo tehdy, prostě, blízko přírodě, s často pitomými, přesto ale sdružujícími tradicemi a jak se žije dnes, každý sám ve svém materialistickém světě, odseknutý od reality přírodních zákonů. No je to prostě cenný pohled do tehdejšího světa, který je nám dnes tak cizí. 

Franz Kafka - Proměna
A zase ty předsudky! Myslel jsem si jaké to nebude těžké čtení plné fylozofických metafor a psychologických rozborů a nakonec to byla taková malá knížečka, která se četla lehce jako čítanka. Jo, rozhodně zajímavý kousek, který pobavil. A jestli jsem to dobře pochopil, tak to poukazuje hlavně na proměnu zbytku rodiny.

Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota
Tak tady nebudu šetřit superlativy. Nádherná kniha. Úplně mě to uhranulo. Dílo génia. Zní to tak poeticky a lyricky ikdyž se tam mluví o krysách v kanálech, hovnech, tlustých masařkách a zetlelých mrtvolách. A nečekaně vtipné! Opravdu. Můj případ to ještě vyšperkoval. Často si totiž čtu v práci o obědové pauze. A tak jsem si při jednom obědu četl o páchnoucích kanálech, další oběd jsem četl o posrané Manče, pak o zakrváceném smradlavém řeznickém papíře a tučných masařkách a nakonec - jako třešnička na dortu - o seškrabávání zetlelého strýčka. Něco tak hrozného jako smrt člověka a já jsem se u toho smál až mi tekly slzy. Asi jsem zrůda, ale když on to Hrabal napsal tak krásně ňoumovsky, tak Haňťovsky. Seškrabávání špachtlí nestačilo, tak na to musel vzít majzlík. Majzlík! To je tak nechutný, až je to vtipný. Fakt, že jsem si 4 obědy za sebou obohacoval nechutnými historkami tomu taky moc nepřidal. A tak jsem se smál. Nebesa nejsou humánní a já také ne. 

Bohumil Hrabal - Něžný barbar
Dočetl jsem Příliš hlučnou samotu a nadšený jsem se vrhnul na další Hrabalovo dílo v mé knihovničce - Nežný barbar. Četl jsem stránku po stránce, ale žádná extra přidaná hodnota se nedostavovala. Nějaké střelené historky dvou umělců-pobudů, na sebe nějak nenavazujících, mne nechávaly vcelku chladným. Bylo to takévé beatnické, takové Kerouacovské, ale mě to moc neoslovilo. A tak to (pro mě) aspoň zachraňoval Egon "Kurva fix!" Bondy. 

Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost
K téhle na sebe nenavazující trilogii mi chybí ještě Kniha smíchu a zapomění. Možná si to někdy v budoucnu přečtu, když už je to ta trilogie, ale zase se bojím, že by mi to pak začalo vše splývat v jedno velké fylozofické pojednání. Spousta zajímavých myšlenek, problém jev tom, že jich je opravdu spousta. Myslel jsem si, že sám někdy často "fylozofuji", ale proti postavám Kunderovýho románu jsem úplný žabař. Některé pasáže byly opravdu těžko stravitelné. A když už to čtenář chce vzdát, v tu chvíli tam Kundera přihodí nějaký erotický příběh a jede se dál. Erotika je rozhodně silná (a nečekaná) zbraň Kunderových románů, na druhou stranu její všudepřítomnost a hlavně důležitost v životě postav je až nerealistická. Nejenom, že v reálném životě ne každý klade na sex takový důraz jako Kunderovy postavy, ale hlavně, v životě člověka nastanou momenty, kdy pragmatické překážky odsunou sex na druhou, třetí kolej jako něco nepraktického a nepodstatného. Dejme tomu výchova dětí. Už vidím jak loutnistka v těhotenství a nebo po porodu, vyčerpaná psychicky i fyzicky, má chuť stýkat se někde na hotelu s milencem. Poutavé, lechtivé ale nereálné. 

Milan Kundera - Žert
Tohle dílo hodnotím samostatně, poněvadž není součástí trilogie (ikdyž je to trilogie naprosto nenavazující) a také proto, že se mi tato kniha líbila nejvíce. Méně se tu fylozofovalo, bylo tu více příběhu, nebyla nouze o erotiku, přesto to vše působilo docela reálně. Vyprávění příběhu několika postavami bylo skvělé. Na Kunderových knihách a na Žertu především se mi líbí, že čtenáře dokáží překvapit a to i přesto, že nám v polovině příběhu odhalí, že hlavní postava zemře. Dál, že dokáží prezentovat jeden problém (ať už malý osobní či velký idelogický) z více pohledů a všechny mají svou logiku. Dál, že když mluví o době komunismu, tak je to bez oné sebelítosti, která se vyskytuje skoro v každém díle - knize, filmu, písničce - vracející se k této době a která se mi tak zajídá. A nakonec plus pro Žert - část o vojně v Ostravě byla více poučná a i více vtipná než celí Švandrlíkovi baroni. 

Vím, že je to naprosto irelevantní, ale lidi mají rádi žebříčky a já jsem jeden z nich, takže tady jsou tři díla, která se mi líbila nejvíce:
1. Švejk
2. Příliš hlučná samota
3. Žert

Děkuji za pozornost.